Zkušenosti

Každý spasený a zbožně žijící křesťan má tolik neustálých zkušeností ze života s Bohem, že by si musel denně dělat poznámky. Je toho mnoho od roku 1999, kdy jsem začal studovat Boží slovo do dnešního roku 2024. Každodenní modlitební život je neustále protkán zkušenostmi o okamžitě vyslyšených modlitbách a podobně. A pak je tu velké množství změn v životě za tu dobu. To se nedá shrnout stručně. Jen se zmíním o několika výrazných zážitcích, které jsou nepřenosné.

V roce 2015 jsem začal trvale brát léky na svou dlouhodobou nemoc. Léky mě moc hezky stabilizovaly, ale mají též určité vedlejší účinky. Jeden z vedlejších účinků je ten, že ze mě udělaly úplně umrtveného impotenta. Pro jiného by to bylo neštěstí, ale co já? Já žiji dlouhodobě jako introvertní autistický samotář zcela po všech stránkách. Nakonec se mi toto tělesné umrtvení obrátilo v požehnání, protože se mi hodně vyčistila hlava a moje mysl se začala zaobírat v mnohem větší míře ušlechtilými věcmi. Nastala v mém životě úplná duchovní renesance s odpovídajícími výsledky. Mohl jsem se věnovat naplno věcem, kterým bych se nikdy věnovat nemohl, kdybych se staral o manželství, domácnost a malé děti. Ve výsledku jsem nakonec sestavil, přeložil, okomentoval a vydal svůj Nový zákon s poznámkami, z čehož obdrželo požehnání mnoho lidí kolem mne, i těch neznámých a vzdálených. Mohl jsem se ve velké míře věnovat i sborové muzice, než si to starší nakonec všechno určili jinak. Také jsem napsal větší spis o jistotě spasení, který bude možná jediným v českém jazyce a v této kvalitě. A ještě dva zvláštní zážitky vám popíšu.

V září 2019 mě srazilo auto, aniž bych za to jakkoliv mohl. Tři dny jsem ležel v Kolíně na JIPce, kde jsem byl v bolestech, zcela nemohoucí a úplně odevzdaný do péče těch druhých. Celý svůj duchovní život jsem si vědom neustálé Boží přítomnosti, ale tam to bylo poprvé úplně jiné. Najednou jsem cítil přímou Boží přítomnost se mnou v místnosti na JIPce a do toho nepřetržitou Boží péči. Došlo to tak daleko, že když jsem se chtěl modlit, vůbec jsem nepotřeboval složit dohromady nějakou větu a tu v duchu či polohlasem Bohu přednést. Modlil jsem se tak, že v moment, kdy mi ten předmět modlitby přišel na mysl, okamžitě v reálném čase se přenášel přímo k Bohu bez nutnosti skládat dohromady konkrétní věty. Jak se mi myšlenka ocitla v hlavě, hned se přenesla před Boží tvář. Tehdy a tam mi došlo, že v nebeském Jeruzalémě nejen, že nebude slunce ani chrám, ale pravděpodobně se tam ani nebudeme modlit. Jakékoliv myšlenkové pohnutí v naší hlavě bude totiž v Boží přítomnosti přenášeno okamžitě přímo k Bohu, proto nebude nutné myšlenky seřadit do slov a ústy znovu zopakovat.

O dva roky později v době, kdy už jsem žil duševně a duchovně natolik kvalitně, jak nikdy v životě před tím, jsem zažil opět něco velmi nevšedního.

Na jaře 2021 se mi zdál prorocký sen v tom pravém slova smyslu. Kdybych patřil mezi charismatické křesťany, tak bych s tímto snem udělal u nich kariéru, ale já mezi ně nepatřím a nemám zvláštní důvod patřit. Ale i ne-charismatikovi se může něco takového neplánovaně stát. Sen byl silný, sugestivní a živý, proto si ho zřetelně pamatuji dodnes, ačkoliv další sny takto dlouho v hlavě nikdy nemám. Sen vlastně v ničem neodporoval tomu, co o budoucím čase známe z Písma. Ve snu jsem viděl hodně reálií, které se dají do budoucna předpokládat, a které tak jako tak v nějaké podobě na svět přijdou. Chci ještě podotknout, že v žádném případě nevěřím, že bychom měli opouštět bezpečnou kotvu Božího slova a řídit se podle snů. Vždyť Boží slovo říká, že chodíme vírou a ne viděním.

Ve snu jsem totiž navštívil Přibyslav a okolí v době budoucího Božího království na Zemi. Nejsilnější zážitek byl pro mě v podobě velice silné euforie štěstí a radosti a ta euforie byla stále trvající, nijak neopadala na rozdíl od našich zdejších euforií. Euforie štěstí a radosti vycházela z faktu, že teď už jsem se konečně Božího království dočkal, teď už je to konečně realita. Už je to tady a já jsem u toho!!! Sláva, hurá!!! Ta trvalá euforie byla tak silná, že úplně přehlušila případné zklamání z faktu, že někteří moji blízcí příbuzní tu se mnou nejsou. Ta radost a štěstí byla silnější než jakékoliv zklamání z chybějících blízkých. Dokonce jsem se ze snu dvakrát probudil, ale dvakrát mi ta euforie tady v současnosti tak moc chyběla, že jsem zase honem zavřel oči, abych se do budoucnosti mohl vrátit co nejrychleji a ve snu pokračovat. Nechtěl jsem, aby sen skončil!

Viděl jsem i přibyslavské náměstí a nemohlo to být ve výrazně vzdálené budoucnosti, protože náměstí si vzhledem k dnešnímu stavu bylo stále velmi podobné. Jen v horní části náměstí stála jakási šedivá technická budova bez oken, která nebyla vyšší než okolní domy. Dnes je tam Bechyňův dům a vpravo vedle něho prázdno.

Pak jsem se ocitl u řeky Sázavy na jižním okraji města, jak je dnes silnice na Šachotín vedle přehrady a most přes řeku. Bylo tam všechno jinak. Most jsem tam neviděl, přehradu taky ne. Sázava byla několikanásobně širší a hlubší, než je dnes, a přestože byla velmi hluboká, byla v ní tak křišťálově čistá voda, že bylo vidět až na dno. Plavaly v ní dvě tak obrovské karety, jaké tady dnes neznáme, průměr jejich krunýřů odhaduji na minimálně pět metrů, ale spíše více. Když se želva vynořila, bylo to, jako kdyby se vynořil ostrůvek. Řeka měla svou nezastupitelnou funkci pro celý kraj. Pluly po ní Boží lodě, jakési automaty s kovově šedou barvou bez lidské posádky. Těmi Pán Bůh bohatě zásoboval úplně celý kraj, náklad lodí skrytý uvnitř byl přímo od něho pro nás všechny. Pochopil jsem, že takové vodní kanály a lodě jsou nyní všude ve vnitrozemí.

Na levém břehu řeky stála stovky metrů vysoká a stovky metrů široká budova, jen na hloubku neměla moc, takový kvádr. Vešel jsem dovnitř a s lehkostí jsem letěl po schodišti až nahoru. Někde uprostřed schodiště jsem potkal mladého klučinu, který se mi nabídl, že mě budovou provede a ukáže mi, jak co funguje. Já ho však s poděkováním odmítl, protože jsem měl namířeno až nahoru na vyhlídkovou plošinu. Nahoře na plošině jsem viděl v řece to, co jsem popsal v předchozím odstavci. Na plošině se mnou byla spousta lidí, kteří se spolu bavili v dobré náladě. Nemohl jsem si nevšimnout, že většina z nich byly ženy. Mimochodem už před mnoha lety jsem začal předpokládat podle toho, co vidím tady na zemi, že i v nebi bude většina žen. Díval jsem se po lidech, nikoho z nich jsem osobně z dnešního světa neznal, ale čistě podle odhadu mi přišlo, že z takzvaných našich sborů tam nebyl v ten moment na vyhlídkové terase vůbec nikdo.