Jistota spasení
pro věřící lidi

Petr Pavlíček 2021

Milý čtenáři,
Duch Svatý mě poslední dny vybízel, abych sepsal toto pojednání o jistotě spasení pro věřící lidi,
jelikož mám kolem sebe řadu těch, kteří potřebují tuto biblickou nauku jako sůl. Nakonec se jedná
jen o citáty z Nového zákona. Daly by se sem zařadit i starozákonní citáty, ale potřebovaly by větší
výklad, jelikož mezi Božím lidem Starého a Nového zákona jsou určité rozdíly. Pán Bůh oba věky
spravoval a spravuje v něčem stejně a v lecčem zcela odlišně. Rovněž starozákonní lidé měli jiné
povinnosti vůči Bohu a také neměli všichni v sobě Ducha Svatého, ale to bych odbočoval od
hlavního tématu. Nakonec jsou zde jen novozákonní citáty uvedené v mém překladu, ale kdo
chcete, vyhledejte si je v překladu, který sami dobře znáte a uvidíte, že dospějete k těm samým
pravdám.

Nový zákon zcela explicitně učí, že ten, kdo opravdu uvěřil včetně pravého pokání, ten se znovu
narodil, má Ducha Svatého a nemůže o spasení přijít. O novém narození nejdříve učil Pán Ježíš
farizeje Nikodéma, který k němu přišel tajně v noci, což zaznamenalo Janovo evangelium, 3.
kapitola. Dále máme hodně zmínek rozesetých v epištolách. A nikde v úplně celé Bibli není ani
jedna část, která by připouštěla, že je možné o spasení přijít. Ovšem v NZ nacházíme části, které na
první povrchní pohled vypadají, jako by ztrátu spasení připouštěly, ale při bližším prozkoumání
zjistíme, že vždy hovoří o něčem jiném. Některé můžou hovořit o ztrátě radosti ze spasení pro ty,
kdo žijí tělesně a ne duchovně. Jiné části mluví o tom, jak se tělesný či zákonický člověk připravuje
o četné milosti, které by mu jinak plynuly z neporušeného společenství s Pánem a ostatními
křesťany. V každém případě o jednou získané spasení není možné přijít, protože spasení není dílem
člověka. Kdyby bylo dílem člověka, tak by ve skutečnosti nakonec nemohl být spasen nikdo. Jenže
dílo spasení je dílem Pána Ježíše Krista na golgotském kříži, kdy bylo za nás všechny zaplaceno tím
nejdražším možným platidlem a Pán Ježíš na kříži zastoupil nás všechny před Božím spravedlivým
soudem za všechny naše hříchy. Dokonce je psáno, že jeho zástupná oběť stačí i na takové hříchy,
za které v období Starého zákona ani neexistovala zástupná zvířecí oběť! Také je psáno, že Pán byl
obětován jen jednou provždy, což jen podtrhuje plnou dostatečnost jeho oběti na všechny naše
hříchy minulé, dnešní i budoucí. Vždyť když On visel na kříži, všechny naše hříchy v té době byly
pouze budoucí. Není potřeba žádného přídavku k jeho golgotské oběti! Není možné Jeho dílo
spasení nějak umenšit, nějak jím otřást, anebo něco z něho zrušit! A právě proto není možné ztratit
jednou získané spasení, protože nespočívá na člověku, ale přímo na Bohu.

Co ale dnes nacházíme v nebiblicky rozštěpeném křesťanstvu? Nacházíme sbory a kostely, kde se o
jistotě spasení už dávno nic neví a nevyučuje. A dokonce nacházíme i církevní organizace, kde je
tato originální biblická nauka o jistotě spasení zcela úmyslně vyvracena! Taková organizace to dělá
pouze z toho důvodu, aby udržovala své učedníky v permanentní nejistotě a tím a jinými
smyšlenými věcmi si u nich zajišťovala pocit duchovní závislosti na této organizaci. Ale mě už to
ani nepřekvapuje, protože apoštolové v 1. století všechno toto dávno přesně předpověděli. Je to
velmi smutné, ale je to realita. Jakékoliv popírání této biblické nauky je ve skutečnosti nevěra
Božímu slovu. A kdybych nevěřil Božímu slovu, dělal bych tak z Boha lháře, což je velmi vážný
hřích, jehož se já opravdu nikdy nechci dopustit.

Když je řeč o spasení, tak s ním nerozlučně souvisí i obmytí, ospravedlnění a posvěcení, jenže tato
témata jsou probírána zase v jiných textech Písma, a tak doufám, že čtenář sám bude studovat nejen
tento spisek o spasení, ale i samotné Písmo svaté v jeho celku. Kdybych zde měl citovat i pasáže,
které se spasením souvisejí, nakonec by to nebyl malý spisek, ale větší dílo. Pak tu máme ještě
problém, který vychází z rozdílů mezi novozákonní řečtinou a češtinou. Řečtina totiž vůbec
nerozlišuje mezi spasením a záchranou čili vysvobozením. Jenže my v češtině víme, že to nejsou
úplně shodná synonyma. Rozdíly mezi spasením a záchranou v češtině jsem se podrobně věnoval
ve svých poznámkách k Novému zákonu a v samotném vydání NZ jsem je zodpovědně zohlednil.Nový zákon totiž na několika místech hovoří o již spasených lidech, kteří však dosud čekají na
pozemské vysvobození ze soužení. Proto je důležité v češtině rozlišovat mezi spasením a záchranou
čili vysvobozením. Zmatek v tomto tématu způsobili čeští překladatelé, kteří si řekli, že když to
řečtina nerozlišuje, tak to nebudou rozlišovat ani oni. A tím v českých překladech vznikly verše,
které vypadají, jako kdyby měl věřící člověk čekat na budoucí spasení. Ve skutečnosti však již
spasený věřící člověk má čekat na záchranu z pozemského soužení. Ještě větší zmatky způsobili ti
překladatelé, kteří rovnou vypustili z Nového zákona slovo spasení a na všech místech ho nahradili
slovem záchrana. V takovém překladu už se těžko můžeme dovtípit, co tím chtěl Bůh říct.

Když Pán Ježíš visel na kříži, tak všechny moje hříchy, které jsem provedl před obrácením i po
obrácení, byly z jeho pohledu budoucí, protože jsem se narodil až v roce 1980. Bylo by hloupé si
myslet, že Pán zemřel jenom za ty hříchy, které jsem spáchal do mého obrácení na jaře roku 2001,
ale za hříchy od roku 2001 do dnešního dne už nezemřel. Stejně tak když se dnes dívám zpětně na
jeho golgotskou oběť, tak celé jeho dílo spasení bylo vykonáno a dokončeno v historii. Každý, kdo
učiní pokání a uvěří v dnešní době, tomu se odpustí hříchy na základě jedinečné již historické oběti.
Pán Ježíš už dnes nevisí na kříži, Pán Ježíš nezůstal v hrobě, už nebude nikdy znovu za naše hříchy
trpět, ale je zpátky ve slávě u svého nebeského Otce. Nejlépe a nejpodrobněji toto téma zpracovává
epištola k Židům. Ta potvrzuje Kristovo Božství, mnohokrát mluví o jedinečné Kristově oběti a
dokazuje nám, že ta se odehrála jednou provždy, je zcela dokonalá a úplně postačuje na odstranění
všech hříchů, na které nestačily ani starozákonní oběti. Máme v epištole i psáno, že není třeba
jakkoliv tuto oběť opakovat, a že v Mesiáši máme svého jediného a pravého Velekněze, který jako
jediný je podle řádu Melchisedechova. Ke Kristově oběti nemůžeme přidávat nějaké vlastní oběti s
úmyslem tuto golgotskou oběť nějak vylepšit.

Boží slovo mluví o tom, že naše ospravedlnění, posvěcení a očištění je před Boží tváří již hotová
věc, pokud jsme spasení přijali vírou, a není vhodné cokoliv lidského ke Kristově díle spásy
přidávat. Bylo by to naopak urážkou Kristova díla spásy, kdyby někdo chtěl k tomu dílu přidávat
další lidmi vymyšlené nauky a obřady, protože by tím člověk Bohu nepřímo říkal, že Kristova oběť
vlastně nestačí, není dokonalá a jeho dílo není ještě hotové. Na stranu druhou ve shodě s praxí
prvních křesťanů se věřící člověk má posvěcovat a očišťovat každý den a je vhodné každý den činit
pokání z čerstvých hříchů, kterých si jsem vůbec vědom. Jedině tak se moje svědomí před Bohem
udrží citlivé ohledně hříchu. Jedině tak se mi nestane, že bych si na nějaký hřích zvykl tak moc, že
už bych se nad ním ani nepozastavil a moje svědomí by k němu bylo necitlivé. Zároveň však pokud
dnes večer vyznávám Bohu své hříchy, kterých jsem se byť jen v myšlenkách dopustil během dne,
tak si mám být vědom faktu, že i za tyto hříchy bylo dostatečně zaplaceno na golgotském kříži v 1.
století a já už Kristovo dílo spasení nemůžu nějakou dodatečnou aktivitou vylepšit.

Někdy se věřící lidé snaží opírat jistotu spasení o vlastní pocity, myslí si, že když nemají
momentálně v srdci silný pocit spasení, tak je s nimi něco v nepořádku. Všimněte si, že v Písmu
svatém není ani jedna postava, které by se dal Bůh poznat skrze tak pomíjivou a subjektivní věc,
jakou jsou lidské pocity. Pokud budeme stavět na něčem tak pomíjivém a relativním, taková stavba
dlouho nevydrží. Jistotu spasení můžeme opřít o naši víru v jasné a přesné Boží výroky, které se
nemění, nepomíjí a nemohou selhat. Proto zde cituji řadu pasáží z Božího slova a vykládám je
významově, ale nehovořím zde o vlastních pocitech. Jsou rozdíly mezi postavením věřícího člověka
na nebesích před Boží tváří a momentálním stavem zde na zemi. To nebeské postavení je de iure a
ten momentální pozemský stav je de facto. Taková epištola k Efezským ve své první polovině
probírá do největších podrobností naše skutečné postavení před Boží tváří, jak nás Bůh vidí skrze
krev svého Syna, doporučuji ke studiu každému, kdo svou jistotu spasení doteď opíral o pomíjivé
pocity, anebo o ní pochyboval kvůli občasným výkyvům své mysli.

Nyní přicházejí na řadu skutečné výroky Božího slova. Nejsou seřazené podle důležitosti, ale
chronologicky podle toho, jak jsou za sebou zapsány v Novém zákoně.

Marek 5:34
On jí řekl: "Dcero, tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji a buď uzdravená ze svého trápení."
Mohla tato žena odejít od Pána Ježíše s jistotou, že je spasená? Mohla! Pokud by však někdo nevěřil
tomuto slovu Pána Ježíše a odkazoval by se na jinou variantu českého překladu, tak by mohl tvrdit,
že Pán Ježíš jí neřekl spasila, ale zachránila, což je v novozákonní řečtině jedno a to samé slovo.
Proto si ukážeme ještě dále, jak je to s jistotou spasení. Ovšem těžko může někdo argumentovat
jistým českým překladem, ze kterého bylo úplně vypuštěno slovo Spasitel a ve všech případech
nahrazeno slovem Zachránce. V poznámkách k mému překladu NZ uvádím český jazykový rozdíl
mezi záchranou a spasením. Další podivuhodná věc je, že všechny citáty jistoty spasení z evangelií
se ve skutečnosti odehrávají na sklonku starozákonní doby, nikoliv v dnešním věku milosti a
budování Církve. Evangelia máme v Bibli v oddíle Nový zákon, ale ve skutečnosti se odehrávají
ještě v době starozákonní. V Matouši 16:18 Pán Ježíš poprvé mluví o vzniku své Církve v
budoucím čase. To se stalo až o Letnicích v Jeruzalémě teoreticky v roce 33 našeho letopočtu.

Marek 16:16
Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen. Kdo bude nevěřící, bude odsouzen.
Jsou to přímá slova Pána Ježíše zjevující princip, že kdo uvěří, bude spasen. Nejsou zde dány žádné
výjimky, stejně jako i jinde v Písmu nejsou žádné výjimky. Dokonce celé Písmo nedává ani žádné
další podmínky. Jen někteří lidé tento verš vytrhli z kontextu celého Písma a postavili na něm mylné
dogma, že prý křest je podmínkou spasení. Vůbec neberou v potaz lidi, kteří uvěřili například na
smrtelné posteli a žádný křest tak nestihli. Zářným příkladem je zločinec, který visel vedle Pána
Ježíše na kříži, a který byl spasen doslova v den své smrti. Potom je zde i apoštol Pavel, který v
dopise Korintským napsal: "Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil, kromě Krispa a Gaia.
Neboť Kristus mě neposlal křtít, ale evangelizovat." 1. Korintským 1:14,17 Druhá část tohoto verše
z Marka zjevuje také biblický fakt, že nevěřící budou odsouzeni. Žel některé kruhy křesťanstva
tento fakt zcela zamlčují a například na pohřbech jsou schopny prohlásit nevěřícího člověka mylně
za spaseného jenom na základě toho, že po narození na tom člověku někdo vykonal obřad křtu. Ale
v tomto slově Pána Ježíše vidíme zřetelné pořadí: Kdo 1. uvěří a 2. bude pokřtěn, bude spasen. Žel
máme kolem sebe mnoho lidí, kteří toto pořadí otáčejí naopak. Ještě stojí za povšimnutí, že celý
tento citát z Marka je v budoucím čase, protože to Pán Ježíš vyřknul ještě před vznikem Církve o
Letnicích.

Lukáš 7:48-50
Jí pak řekl: "Jsou ti odpuštěny hříchy."
A spolustolovníci v sobě začali říkat: "Kdo je tento, jenž i hříchy odpouští?"
Řekl té ženě: "Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji."
Další žena, tentokrát známá hříšnice, mohla odejít od Pána Ježíše s jistotou spasení a jistotou
odpuštění hříchů. Opět přijala spasení jako všechny biblické osoby skrze svou víru a ne skrze
zásluhy a dobré skutky.

Lukáš 17:19
Vstaň a jdi, tvá víra tě spasila.
Tohle řekl Pán Ježíš malomocnému člověku, kterého uzdravil, a který se vrátil a oslavoval Boha.
Ten člověk dokonce ani nebyl Žid. Když toto od Božího Syna uslyšel, opět si mohl být zcela jist
svým spasením. Dnes by mi však někdo mohl oponovat jinou variantou českého překladu "tvá víra
tě zachránila", čímž by neměl na mysli skutečné spasení, ale jen dočasnou záchranu od nemoci a
blízké smrti. Ovšem já volil tuto variantu překladu hlavně proto, že celá Bible od začátku do konce
je jenom o tom, že vírou se předně přijímá spasení.

Lukáš 19:9-10
Dnes se dostalo spasení tomuto domu, protože i tento je syn Abrahamův. Neboť Syn člověka
přišel vyhledat a spasit, co je ztraceno.
Hříšný celník Zacheus provedl ve svém životě radikální obrat, načež se Pán Ježíš k němu pozval
jako host do domu. Tato slova Zacheovi řekl, na základě nichž si Zacheus rovněž mohl být jist svým
spasením. Nešlo o to, že byl Zacheus fyzickým potomkem Abrahama, ale byl jeho potomkem
hlavně svou vírou. O tom podrobně pojednávají epištoly, kdo je a není Abrahamovým potomkem ve
víře. A všimněme si, že Boží Syn nehledá lidi, kteří si sami připadají spravedliví, ale ty, kteří si jsou
vědomi své ztracenosti před Bohem.

Lukáš 23:43
Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.
Zločinec, který po zásluze visel za své zločiny na kříži vedle Pána Ježíše, také učinil změnu mysli
(metanoia - pokání). Tuhle větu od Božího Syna uslyšel a rovněž si mohl být jist svým spasením.
Dlužno dodat, že tento člověk rozhodně nemohl být spasen za své dobré skutky. Nestihl chodit
někam do křesťanského sboru, nestihl žít duchovní a modlitební život, nebyl pokřtěný, ale byl
spasen doslova v den své smrti během své popravy.

Jan 3:14-16
A jako Mojžíš vyvýšil hada v pustině, tak musí být vyvýšen syn člověka, aby každý, kdo v
něho věří, měl život věčný. Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna jednorozeného dal, aby
každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.
Toto pravil Pán Ježíš před svým ukřižováním a před vznikem Církve o Letnicích. Všimněme si, že v
jeho slovech není žádný prostor pro nějaké výjimky a pochyby. Každý znamená každý a není zde
žádné "možná".

Jan 6:40
Neboť toto je vůle mého Otce, aby každý, kdo spatřuje Syna a věří v něho, měl život věčný. A
já ho vzkřísím v poslední den.
Zde opět vidíme, že se jistota spasení týká každého věřícího a ne jen nějaké zvláštní skupiny lidí.
Dokonce se zde mluví i o jistotě vzkříšení.

Jan 6:47
Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný.
Znění věty "kdo věří ve mne", se řídce objevuje v rukopisech až od 5. století, ačkoliv taková
myšlenka je duchovně zcela správná. Tato slova Pána Ježíše nedávají prostor k žádnému "možná"
nebo "snad". Ani zde Pán nepoužívá budoucí čas ve smyslu, že "bude mít věčný život", ale
přítomný čas - má věčný život již tady a teď v tomto pozemském putování.

Jan 6:54
Kdo požívá mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.
Slovo požívat původně v řečtině znamenalo křoupat, žvýkat. Co myslí Pán Ježíš tím požíváním a
pitím? Kdyby měl na mysli fyzické jídlo a pití, pak by spasení záviselo na pozemském pokrmu, což
je biblicky nepřípustné. Ve verši 35 Pán říká: "Kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo
věří ve mne, jistě nebude nikdy žíznit." Díky tomu víme, že jíst znamená přicházet k Pánu a pít
znamená věřit v něho. A vidíme zde přítomný čas slovesa mít, čili věřící má život věčný již tady a
teď, nikoliv možná v budoucnosti.

Jan 10:9
Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude spasen. Bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.
Zde vidíme, že nejsou žádné výjimky pro ty, kdo vešli skrze Pána Ježíše. A stojí za poznámku, že
celé slovo Boží neumožňuje vejít jako dveřmi skrze nikoho jiného, než skrze Božího Syna. Čili
každý, kdo vírou vejde těmito jedinými dveřmi, bude spasen bez pochyb.

Jan 10:27-30
Mé ovce slyší můj hlas, já je znám, následují mě a já jim dávám život věčný. Nikdy navěky
nezahynou a nikdo je nevytrhne z mé ruky. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a
nikdo je nemůže vytrhnout z ruky Otce. Já a Otec jsme jedno.
Zde Pán mluví o vzájemné osobní známosti mezi ním a jeho věřícími ovcemi. Nemluví v budoucím
čase, ale v přítomném čase: Já jim dávám život věčný. Je zde použit několikanásobný zápor, aby
bylo nadevše jasné, že takové spasení se nedá ztratit. A zde Pán Ježíš potvrzuje svou stejnou Boží
podstatu s Otcem.

Jan 11:25-26
Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i když zemře, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve
mne, jistě nezemře do věku.
Nijak neupravený řecký originál takhle opravdu zní, ale my máme ve zvyku používat slovo
"navěky" místo originálního slovního spojení "do věku". Významový rozdíl není žádný. Pán Ježíš
mluví o jistotě vzkříšení pro všechny věřící bez výjimek. Písmo také mluví o těch, kdo uvěřili a
znovu se narodili, jako o těch, kdo zemřeli tomuto světu, zemřeli svému starému já a zemřeli
hříchu. Proto křesťané říkají: Ten, kdo zemře, než zemře, nezemře, když zemře.

Skutky 2:21
I bude, že každý, kdo bude vzývat Pánovo jméno, bude zachráněn.
Kontext tohoto úseku Písma mluví o budoucích událostech, které se stanou až v budoucí době
celosvětového soužení. Proto je zde použito slovo zachráněn a nikoliv spasen, protože v budoucí
době soužení půjde hodně nejen o samotné spasení, ale také o fyzickou záchranu a vysvobození.
Ale za povšimnutí stojí, že tento verš vyřčený v 1. století sám o sobě můžeme vztáhnout i na století
následující, stejně tak i na dnešní 21. století doby milosti a budování Církve. Potom bychom mohli
přeložit verš i se slovy "bude spasen." V řečtině je zachráněn a spasen jedno a to samé slovo. Takže
zde opět vidíme známý biblický princip, že každý, kdo po vzniku Církve bude vzývat Pána Ježíše,
bude spasen. Opět se zde nekladou další podmínky pro spásu. Jen se mýlí lidé, kteří si myslí, že
jméno Ježíš je nějaká mantra, která by člověku mohla zajistit spasení. Není to pravda. Vždyť toto
jméno zní v každém jazyce jinak. Boží Syn se přece nejmenoval česky Ježíš. Navíc v 1. století bylo
jméno Ježíš zcela běžné mužské jméno, a tak i dnes v jistých částech světa se křestní jméno Ježíš
používá velice často u běžných lidí. Samotné křestní jméno Ježíš nemůže spasit mnohé dnešní
nositele tohoto jména. Shledáváme, že zde nejde o samotné jméno Ježíš, protože Ježíšů vždycky
běhalo a běhá po celém světě celá řada, ale o skutečnou a živou osobu Božího Syna, jehož jméno se
v každém jazyce vyslovuje jinak. Podobně i starozákonní JHVH není nějaká mantra zajišťující nám
spojení s Bohem. Vždyť v češtině místo tetragrammatonu používáme staročeské jméno Hospodin a
můžeme mluvit o tom, že Boha známe. Komu se takové tvrzení nelíbí a chtěl by argumentovat
veršem ze Skutků 4:12, ještě nepochopil, jaký je rozdíl mezi živým Božím Synem a vzýváním
nějaké slovní mantry. Však i v tomto verši se také mluví o živé osobě Božího Syna. Nějaké křestní
jméno se za nás neobětovalo na golgotském kříži. Klíčem může být i verš ze Zjevení 3:4 "Ale máš v
Sardách trochu jmen, která neposkvrnila svá roucha..." Tady zřetelně vidíme, že Písmo sice hovoří o
jménech, ale má tím na mysli osoby, nikoliv nějaká slova. Škoda jen, že překladatelé svorně
neuvádějí tento doslovný překlad. Stejně tak Zjevení 11:13 "A v tom zemětřesení bylo zabito sedm
tisíc jmen lidí." Opět vidíme příklad, že Písmo mluví o jménech, ale má tím na mysli lidské osoby.
A i zde překladatelé většinou učesávají tuto větu a vypouštějí slovo, které považují za přebytečné.

Skutky 16:30-31
"Pánové, co mám dělat, abych byl spasen?" "Oni řekli: "Uvěř v Pána Ježíše, a budeš spasen
ty i tvůj dům."
Takto odpověděli Pavel se Silasem na žalářníkovu otázku. Je to princip, který nacházíme skrze
celou Bibli, uvěř a budeš spasen. Nikde není žádná pochybnost ani výjimka, jedná se o jistotu.
Rovněž z dalšího textu vyplývá, že Pavel se Silasem evangelizovali nejen žalářníka, ale i celý jeho
dům, aby někdo nevytrhl verš z kontextu a nechtěl tvrdit, že žalářníkova víra mohla automaticky
spasit i ty v jeho domě. Nikoliv, každého v domě spasila jeho vlastní víra v Pána Ježíše na základě
slyšení evangelia.

Římanům 1:16
Nestydím se za evangelium, neboť je to Boží moc ke spasení pro každého, kdo věří.
Pokud si jsem jist tím, že jsem věřící, tak si můžu být jist i tím, že patřím mezi ty zmiňované každé.
Ale nebudu zde citovat každý verš o spasení skrze víru, jelikož by jich bylo veliké množství.

Římanům 5:1
Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše
Krista.
Jedině spasený člověk může mít pokoj s Bohem, tyto dvě věci jsou od sebe neoddělitelné.
Všimněme si, že Pavel hovoří o věřících lidech jako o těch, kdo již byli ospravedlněni v minulém
čase, a kdo pokoj mají v přítomném čase. Nemluví o tom, že budeme mít pokoj, anebo možná
máme pokoj, ale že již teď jistě máme pokoj s Bohem. Stejně vám však doporučím ke čtení celou
pátou kapitolu, kde je řečeno mnohem více o tom, co jsme již v Kristu obdrželi pro přítomný čas a
jaké další věci ještě obdržíme v budoucím věku.

Římanům 8:1
Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty v Kristu Ježíši.
Pokud pro věřícího už není žádné odsouzení, žádné zatracení, tak se mu logicky nabízí už jen jistota
spasení. Epištoly samozřejmě hovoří o tom, že věřící člověk se musí postavit před soudný stolec
Kristův, ale je třeba vědět, že tam se už nebude rozhodovat mezi spasením a zatracením. Opět
doporučuji ke studiu celou osmou kapitolu, kde je podrobně vysvětleno, jak nám Duch Svatý
svědčí, že už dnes jsme Boží děti, tím pádem i dědicové, a že není možné spasení ztratit.

Římanům 10:9,13
Jestliže vyznáš ve svých ústech Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z
mrtvých, budeš spasen. Každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude spasen.
Toto je univerzální princip platný pro každého dnes žijícího nevěřícího člověka. Jedná se nejen o
ústa, ale o srdce, čili o lidské myšlenky, slova a skutky. K upřímnému se Pán Bůh chová upřímně. A
navíc Bůh nemůže lhát. Všimněme si též víry ve vzkříšení, ta je shodná pro Boží lid všech věků, už
i věřící Abraham věřil ve vzkříšení. Opět tím Pánovým jménem má apoštol na mysli živou osobu
Božího Syna, nikoliv nějaké heslo, či mantru, protože jméno Ježíš se v každém jazyce řekne trochu
jinak a jako křestní jméno se používalo od nepaměti do dnešních dní. Tento princip se týká každého,
kdo kdy uvěřil a uvěří v Pána Ježíše, každý jistě bude spasen.

2. Korintským 4:14
Víme, že ten, který probudil Pána Ježíše, s Ježíšem probudí a s vámi před sebe postaví i nás.
Na stránkách Nového zákona se setkáváme s věcmi, které nejen přijímáme vírou, ale které můžeme
zcela přesně vědět. Sloveso vědět má v NZ nezastupitelnou úlohu a přináší mnohem větší světlo.
Zde se jedná sice o jistotu vzkříšení, ale celý NZ mluví o tom, že spasení je nedělitelné od víry a od
vzkříšení. Vidíme ve verši, že tato jistota se netýká jen nějaké privilegované skupiny apoštolů, ale
všech ostatních věřících.

2. Korintským 5:1
Víme totiž, že bude-li náš pozemský dům stanu zbořen, máme budovu z Boha, dům ne
rukama zhotovený, věčný, v nebesích.
To je velice důležitá věc, že toto můžeme přímo přesně vědět a nikoliv jen doufat nebo
předpokládat. Sloveso vědět má v NZ nezastupitelnou úlohu. O tom mluvil ještě Pán Ježíš, když byl
na zemi před svým obětováním, že odchází, aby nám připravil příbytky. Mezi slovesy věřit a vědět
je veliký rozdíl a čtenáři NZ by si ho měli být vědomi. Kdysi, krátce po mém obrácení k Pánu
Ježíši, jsem se přel s jedním liberálním křesťanem. Vyprávěl jsem mu o velikých skutcích, které
Bůh udělal v mém životě, viz mé svědectví. Proto jsem mohl používat sloveso "vědět", protože
jsem ty Boží skutky měl v živé paměti a staly se mým životem, mou přítomností. A jak jsem použil
sloveso "vědět", tak ho to velmi popíchlo a protivil se mým slovům ve smyslu, že přeci nemůžu
něco vědět, když mám jen věřit. Byla to moc těžká debata, ale dnes chci připomenout, že křesťan
skutečně může hodně věcí přesně vědět a jistota spasení je podle tohoto verše mezi nimi.

Galatským 3:26
Vždyť jste všichni Boží synové skrze víru v Krista Ježíše.
Apoštol Pavel mluví o Božím synovství jako o jasném faktu, který věřící člověk má vědět. Anebo
chcete-li, můžeme mluvit o Božích dětech, protože se toto tvrzení týká jak synů, tak dcer. Člověk se
stane Božím dítětem jedině tak, že se do Boží rodiny narodí. O tom jako první mluvil Pán Ježíš
Nikodémovi v nočním rozhovoru v 3. kapitole Janova evangelia. V NZ shledáváme, že toto
obrácení, čili znovuzrození, je nedělitelné od spasení a od Božího synovství. A Galatským nám také
říká, kdo je Boží dítě, je i Boží dědic. Mně se také narodily dvě dcery, a nyní, kdyby se cokoliv
dělo, tak pořád ony dvě budou moje dcery a já jejich biologický otec. Tak je to s každým, kdo se
znovu narodil do Boží rodiny.

Efezským 2:5,8
Milostí jste spaseni. Jste spaseni milostí skrze víru.
Apoštol píše křesťanům v Efezu, že už jsou spaseni, již dnes, teď a tady žijí věčný život s Bohem.
Nepoužívá budoucí čas, ani žádné pochybnosti. Ale doporučuji vám celou druhou kapitolu, protože
v ní je řada vzácných věcí vysvětlena, čemu všemu se těšíme již zde, když žijeme v Kristu. Jsou to
nebeské věci a jistoty, o které nás nikdo nemůže připravit.

Filipským 3:20
Vždyť naše vlast je v nebesích.
Zde apoštol Pavel mluví jak za sebe, tak za filipské křesťany a potažmo za všechny křesťany. Tuto
větu nemůže vyslovit nikdo jiný než ten, kdo má jistotu spasení. Kdyby ji neměl, tak by musel
používat slova jako "možná" nebo "doufám". A kdyby chtěl být falešně pokorný, tak by musel říct,
že to přece nikdo z lidí nemůže vědět a být si tím jist. Jenomže tato věta je vyřčena pro přítomný
čas a s jistotou.

2. Timoteovi 1:9
...který nás spasil a povolal svatým povoláním ne podle našich skutků, nýbrž podle vlastního
předsevzetí a milosti, jež nám byla dána v Kristu Ježíši před věčnými časy...
V této vzácné epištole je řečeno mnoho, já se však zaměřím jen na skutečnost, že Pavel zde říká
křesťanům, že nás Pán Ježíš již spasil. Neříká, že nás možná spasí, ale mluví v minulém čase, že nás
již spasil. Takové spasení proběhlo v minulosti jako hotová věc a pokračuje do přítomnosti. Se
spasením jde ruku v ruce věčný život s Bohem. Ten nezačne tehdy, až opustíme tento svět. Ten
začal naším spasením v den, kdy jsme uvěřili a trvá právě dnes po všechny dny do budoucna.

Titovi 3:5
...spasil nás ne ze skutků, které byly ve spravedlnosti, jež jsme vykonali my, nýbrž podle svého
milosrdenství koupelí znovuzrození a obnovou Ducha Svatého...
Tento verš by se dal vykládat desítky minut, ale my se zaměříme jen na jednu věc jako v
předchozím případě. Opět se zde mluví o spasení v minulém čase, které se odehrálo, když jsme
uvěřili, a které pokračuje do dnešních dnů.

Židům 3:1
Proto, svatí bratři, podílníci nebeského povolání, pohleďte na Apoštola a Velekněze našeho
vyznání, Ježíše...
Tato epištola zmiňuje mnohé podrobnosti Božství Pána Ježíše a mnohé podrobnosti jeho díla
spasení. Nás v tomto verši zajímá, že pisatel oslovuje křesťany ze Židů takovým slavným
oslovením. Taková oslovení si navzájem mohou dávat výlučně ti lidé, kteří si jsou dobře vědomi
svého spasení. Pokud by je apoštolové a Pán Ježíš vyučovali o nejistotě spasení, nemohli by je takto
titulovat. Nový zákon na několika místech označuje věřící spasené lidi za svaté bratry a sestry.

Židům 12:28
Mějme proto milost, že se ujímáme neotřesitelného království, skrze niž konejme Bohu svatou
službu se zbožností a bázní.
Epištoly na mnoha místech hovoří o vlastnostech Kristova výkupného díla, které jsou neotřesitelné,
které se nedají zrelativizovat, nedají se nijak vylepšit, ani se z nich nedá nic ubrat, jsou tudíž
absolutní. Celé Kristovo dílo spásy je absolutní, tím pádem je takové spasení jisté.

1. Petrův 1:3-4
Veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás podle svého mnohého milosrdenství
znovu zplodil k živé naději skrze vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, k dědictví nezničitelnému,
neposkvrněnému a nevadnoucímu, uchovanému v nebesích pro vás...
Kdo zná slova Nového zákona, tak ví, že znovu zplodil znamená totéž, co spasil. A kdo se narodil
do Boží rodiny, ten se stal i dědicem.

1. Petrův 1:23
Jste znovu narozeni ne z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a trvalé
slovo Boží.
Z Nového zákona víme, že znovu narozen znamená spasen. A to nové narození se odehrálo v
minulosti a minulost se nedá změnit. Spasení je zde v přítomném čase, protože ho žijeme teď a tady
s jistotami do budoucna. Již v přítomnosti žijeme věčný život s Bohem.

1. Petrův 2:9-10
Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid k vlastnictví, abyste
vyhlašovali znamenitosti toho, jenž vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Vy,
kdysi ne-lid, jste však nyní lid Boží.
Těmito Petrovými slovy se mimo jiné dokazuje všeobecné kněžství věřících lidí, ale to je mimo
naše téma. Spasený člověk si je v přítomnosti vědom svého spasení a všemi těmito vyjmenovanými
věcmi si má být jist, protože Boží slovo nemůže lhát.

1. Janův 2:14
Napsal jsem vám, děťátka, protože jste poznali Otce. Napsal jsem vám, otcové, protože jste
poznali toho od počátku. Napsal jsem vám, mladíci, protože jste silní a slovo Boží ve vás
zůstává, a přemohli jste toho Zlého.
Apoštol zde mluví o těchto věcech, jako o přímé realitě, poznali Otce, poznali Toho od počátku,
jsou silní, slovo Boží v nich zůstává a přemohli toho Zlého. Jak by si člověk, který prožívá takovou
slavnou skutečnost, nemohl být jist vlastním spasením? K tomu ke všemu 21. verš této kapitoly
mezi řádky praví, že pravda je objektivní a poznatelná.

1. Janův 3:2
Milovaní, nyní jsme děti Boží a ještě se neukázalo, čím budeme.
Jedině lidé, kteří si jsou jisti svým spasením, mohou vyřknout větu: Nyní jsme děti Boží.

1. Janův 3:14
My víme, že jsme přestoupili ze smrti do života.
Toto je naprosto zásadní verš pro celou biblickou nauku o jistotě spasení. Není tam napsáno, že my
věříme, ale přímo my víme! A sloveso "přestoupili" je v minulém čase.

1. Janův 5:11
A toto je to svědectví: že nám Bůh dal věčný život a ten život je v jeho Synu.
Věčný život s Bohem nezačíná až po našem odchodu z tohoto světa, jak si mylně lidé v křesťanstvu
myslí, ale již začal před lety, když jsme uvěřili a byli spaseni. Častokrát přijímáme svědectví lidí,
tady je však svědectví Boží, že jsme již byli spaseni.

1. Janův 5:13
Tyto věci jsem napsal vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný
život.
Mít věčný život s Bohem znamená být spasen. Nemluví se zde v budoucím čase, ale v čase
přítomném, již teď jsme spasení, dnes a tady máme věčný život s Bohem. A navíc zde apoštol
neříká, abyste věřili, ale abyste věděli, protože je rozdíl mezi vírou a věděním. Z Božího slova jasně
vyplývá, že my můžeme přímo vědět, že jsme spasení.

1. Janův 5:19
Víme, že jsme z Boha a celý svět leží v tom Zlém.
Jedině spasený člověk může říct, že je z Boha a jedině člověk s jistotou spasení může říct, že to
přímo ví. Tady opět mluví apoštol ne sám za sebe, ale za celý kolektiv křesťanů, které on tehdy
osobně znal.

Judův 3
Milovaní, když jsem vyvíjel veškerou snahu psát vám o našem společném spasení, nabyl jsem
nutnosti napsat vám povzbuzení...
Opět vidíme, jak celý kolektiv křesťanů s Judou si byli dobře vědomi svého spasení a navzájem si o
tom povídali či psali.

Probrali jsme ty nejdůležitější biblické verše ohledně jistoty spasení. Dál uvádím přepis telefonního
rozhovoru s naší milou sestrou Janou Reischigovou, kterou jsem požádal, aby také sdělila své
poznání o jistotě spasení. Ona říkala, že toto poznání neobjevila sama, ale má ho zděděné po našich
vzácných sborových učitelích, které jsem já osobně už nezažil, protože jsem přišel do sboru až v
roce 2003. Rozhovor jsem musel jazykově učesat, poněvadž přímá řeč převáděná do psané podoby
to zpravidla potřebuje, ale na obsahu jsem nic neubíral. Tady je:

Člověk v momentu, kdy zhřešil, propadl smrti, a ta smrt znamená v první řadě smrt duchovní, a
důsledkem duchovní smrti dochází i k smrti fyzické. Jakým způsobem člověk dostal život? Dostal ho
Božím dechem, když ho Bůh stvořil z prachu země a vdechl do něj dech života. To znamená, že mu
dal určitý podíl svého ducha. Bůh je živý, proto ze svého života udělil člověku dar života a tím ho
povolal do existence. Dává mu pokyn v ráji: "Nebudeš z toho stromu jíst, protože ve chvíli, kdy bys
z něho pojedl, smrtí zemřeš." Porušením tohoto Božího příkazu člověk ztrácí nárok na Boží život a
důsledkem ztráty duchovního života je i záležitost fyzické smrti. Člověk je vydán do moci smrti. O
smrti je psáno, že je to nepřítel, který hříchem člověka má na člověka nárok a má nárok ho
zlikvidovat.
Bůh se rozhodl podle svého předzvědění, protože on věděl, že k pádu člověka dojde, že už od
věčnosti měl vyprojektovaný plán, jakým způsobem člověka zachránit. Záchrana spočívá v tom, že
trest za hřích je uhrazen. Hřích je jakási pohledávka pro mocnost smrti, která vznikne hříšností
člověka, proto si smrt činí oprávněný nárok na hříšníka. A teď do toho vstupuje Bůh, který posílá
nového člověka, druhého Adama, který se opět narodí v těle, narodí se mocí Ducha. Když se Marie
ptá, jak se to stane, že se z ní narodí Mesiáš, Bůh dává odpověď, že "moc Nejvyššího tě zastíní,
Duch Svatý tě naplní, a co se z tebe narodí, bude se jmenovat Boží Syn." Narodí se člověk, který je
bez hříšné přirozenosti, ale má fyzické tělo stejné, jako má kdokoliv z lidí. Je schopný zemřít, je
schopný trpět.
A teď tato úžasná bytost zde prožívá život, ve kterém se plně osvědčí v poslušnosti Bohu a plně
uspokojuje Boží nároky. Nastanou okolnosti, ve kterých tento čistý svatý člověk je usmrcen. To
znamená, že smrt si vybrala něco, na co nemá nárok. Teď smrt dluží Bohu něco, co si neprávem
přivlastnila, ona si přivlastnila čistý svatý život a je nyní dlužníkem. Nastala zde určitá pohledávka,
kterou Bůh může uplatnit. Tato otevřená pohledávka umožňuje Bohu říct, aniž by byl porušen
princip spravedlnosti, že to, co bylo zaplaceno mým Synem, já uplatňuji ve prospěch omilostněného
hříšníka. Tímto způsobem je naplněna spravedlnost a připočte se omilostněnému člověku. To je
tajemství principu propojení spravedlivého soudu a milosti. Bůh je nejen spravedlivý, ale i
milosrdný a má řešení pro zcela bezvýchodnou situaci.
Člověk, který přijme milost z Boží ruky, je vykoupen z nároku smrti obětí Pána Ježíše, který za to
zaplatil. A teď se vrátíme zpátky k bodu, kdy došlo k selhání v ráji.
Člověk tehdy selhal tím, že podlehl pokušiteli, který mu řekl: "Ty nebudeš závislý na Bohu, ale
budeš zázračným mechanismem zakázaného ovoce na stejné úrovni jako Bůh, obejdeš se bez něj a
můžeš se k němu obrátit zády. Bůh ti nebude říkat, co je dobré, co je zlé, rozhodneš si o tom sám."
To je podstata pokušitele, kterým je Satan, jenž se pokusil člověka vmanipulovat do formy své
vzpoury. Člověk na tento podvod naletěl, dopustil se stejné vzpoury proti Bohu, ale protože byl
sveden, dává mu Bůh příležitost k Bohu se vrátit tím, že uplatní nároky na spravedlnost. Člověk je
pak znovu postaven před volbu: "Bože, já Tě uznávám za svého svrchovaného Pána a Stvořitele, já
Tě toužím respektovat. Vím, že mě miluješ a já toužím milovat Tebe. Ale tím, že jsem porušená
bytost, k tomu potřebuji Tvoje vedení a pomoc." A na obě stránky se vztahuje milost oběti Pána
Ježíše. Jednak jsme zachráněni od věčné smrti, od věčného odloučení od Boha, a také jsme
zachráněni od své porušenosti, kdy nemáme na to žít svatý a čistý život v souladu s Božím vedením.
Znovuzrozený člověk má k dispozici Boží pomoc a vedení, aby tady mohl prožívat život, který je v
souladu s Boží vůlí a plánem pro něj. Spasení od věčného zahynutí je jednorázová záležitost. Kdo
uvěřil Bohu, nezemře, nepůjde do ohnivého jezera a věčného zahynutí. Bůh nás od nového narození
začíná formovat do podoby svých dětí. Duch Svatý na nás pracuje průběžně po celý život od našeho
duchovního narození, abychom nabývali podobu, kterou Bůh touží v nás spatřit. U Krista vidíme,jak má vypadat člověk podle Božího srdce. Bůh na nás pracuje a do této podoby nás průběžně
formuje. Když mluvíme o spasení, musíme mít na zřeteli tyto stránky spasení.
Problém je, když věřící lidé začínají pochybovat o svém spasení, protože se opírají o své city a
pocity. Svou jistotu spasení máme ukotvenou v Božím díle a v Božím slově, kde Bůh říká, že nás
spasil. Spasení pro věčnost je již hotové, ale proměna člověka do Božího obrazu je proces. V jaké
fázi proměny se nacházíme, to souvisí s tím, jak na nás Duch Svatý pracuje, a jak my ho
posloucháme. Když věřící člověk Ducha Svatého zarmucuje nebo hasí, tak se to Boží dílo přibrzdí a
nevidíme stinné stránky toho starého porušeného člověka, které u nás budou až do fyzické smrti
vždycky nějak patrné. Dokud na světě žijeme, tak náš duchovní stav je odvislý od toho, jak jsme
poddáni Boží ruce, která nás formuje. Rozhodující je, aby při věřícím člověku bylo vždy vědomí, že
Bůh je můj svrchovaný Pán a já ho uznávám a jsem připravená se mu podřídit. Vždycky svou vůli
podřídím Boží vůli. V něčem býváme ve shodě a v něčem může být Boží vůle jiná a je na místě to
Pánu vydat.
Lidi, kteří se dostávají do pochybností o svém spasení a odpadli z Boží cesty, u nich s největší
pravděpodobností došlo na začátku k omylu. Představili si spasení jako záchranu od pekla, a
představovali si, že jejich život je jejich, oni si budou plnit své představy a půjdou po Boží cestě jen,
dokud ona nezkříží jejich plány. Boží autoritu a své podřízení nevzali jako součást spasení. Vždyť
Bůh nás spasil nejen pro nás, ale i pro sebe jako své děti! Křesťan je přece součástí Krista! My
jsme tělo Kristovo a není možné, aby se ruka nebo noha utrhla od těla a šla si po svých. Život pro
věčnost je závislý na propojení s Kristem. Pán Ježíš říkal svým učedníkům: "Kdo vidí mne, vidí
Otce. Já a Otec jsme jedno." A podobným způsobem jsme my propojeni s Pánem Ježíšem Kristem.
Kdo vidí nás, má v určité míře vidět Krista.
My jsme tu proto, aby se lidé mohli s Bohem skrze nás setkat, tak jako Pán Ježíš přišel, aby se lidé
mohli setkat s Bohem a setkali se především s Božím vztahem k člověku. Ve starozákonním období
bylo těžiště poznávání Boha v jeho zákonu, Bůh znovu člověka nasměroval na to, co je správné, co
je dobré. Člověk si mohl ověřovat, že Boží požadavky jsou pro něho užitečné. Farizeové a zákoníci
ve snaze z toho vytvořit mechanizmus, se vzdálili od Boží lásky a začali budovat kontakt s Bohem na
dodržování nějakých formulek a rituálů. Ale poztráceli vědomí Boží lásky a milosrdenství. Naopak
celníci ze Židů měli vědomí o Božím milosrdenství, což je známá ilustrace o celníkovi a farizeji v
chrámu. Oba dva měli částečné poznání, ale blíž k poznání Boha měl onen celník, protože ten si byl
vědom milosti, kterou může získat.
Po obětování a nanebevstoupení Pána Ježíše Bůh posílá na svět svého Ducha, který nás uvádí do
bohatství záchrany, kterou Bůh připravil. Duch Svatý obráceného člověka zapečetí pro Boha a v
tom fyzickém člověku se narodí duchovní dítě a je součástí toho člověka, což je nesmírné tajemství.
K tomuto zázraku dojde a je to podle modlitby Pána Ježíše "oni ve mně a já v nich." Pán tak v
člověku pokračuje v existenci tady na světě a proměňuje člověka do své podoby. Od batolecí fáze se
dostává do puberty a roste podobně, jak je tomu u člověka ve fyzické oblasti. Někdy může trochu
churavět, ale to je proces, který pokračuje až do věčnosti.
My jako lidé poznamenaní starou přirozeností musíme tuto skutečnost vzít na vědomí a Duchu
Svatému, který na nás pracuje, se neplést pod nohy a podřizovat se mu, aby to mohlo pokračovat.
Jak jsme formováni do podoby, kterou chce Bůh u nás vidět, to není naše dílo, ale je to dílo Ducha
Svatého. My pouze potřebujeme poslouchat, podřizovat se a vyznávat Pánu věci, které jsou
selháním, a které by mohly ublížit Božímu dítěti v nás, aby to nebylo překážkou v zrání a růstu.
Dalo by se to trochu přirovnat k těhotenství.
Máma, která nosí pod srdcem děťátko, musí dodržovat určitou životosprávu, aby ho nepoškozovala
a dítě nebylo nemocné či hendikepované. Musí svůj život podřídit tomu novému životu, který se v ní
formuje. My jsme jakoby ta matka, která nese pod srdcem Boží dítě, jež bude žít do věčnosti. Starý
člověk tady na zemi skončí, ale to, co v nás Bůh počal, bude do věčnosti pokračovat. Pouze Bůh ví
spolehlivě, ve kterém člověku došlo k duchovnímu narození a člověk, který prožil znovuzrození, si
toho je u sebe také vědom. "A ten Duch svědčí duchu našemu, že jsme Boží děti", jak je psáno. Z
okolních lidí to můžeme jen předpokládat, protože vidíme jejich duchovní život, ale 100%
spolehlivě to sami o nich nemůžeme vědět.

Jistota spasení je dávána Bohem a je to doména Ducha Božího. Někdo může být spasen, jak píše
apoštol Pavel, jako skrze oheň. My tady na zemi shromažďujeme materiály cennější i bezcenné,
jejichž hodnota se ukáže až ve finále. Bůh je zhodnotí, co z toho bylo k Boží slávě a co bylo omylem.
Ale ten, kdo se znovu narodil, v každém případě bude spasen. Pak jsou tu lidé, kteří svou jistotu
stavěli na nějakých věcech, kdy se nepodřídili vedení Ducha Božího a šlo jim převážně o to, aby
uplatnili sami sebe. Zásluhy, které náležejí v každém případě jen Bohu, přivlastnili sami sobě a na
nich ukotvili svou jistotu spasení. Tyto lidi jednou Bůh přivede k velikému překvapení a něco z toho
naznačoval Pán Ježíš, když mluví o soudu, že přijdou mnozí a budou říkat: "My jsme ve tvém jménu
to a to dělali" a on jim řekne: "Jděte ode mě!"
A někteří budou zase překvapení, že dělali dobré věci, a ani neregistrovali, že je dělají. Byla to od
nich spontánní činnost k Boží slávě. My nepotřebujeme řešit otázku nějakých našich zásluh, my
potřebujeme pěstovat vztah, který je mezi námi a nebeským Otcem. Všechny skutky, které jsou
skutečně k Boží slávě, se dějí bez našeho usilování pouze tím, že je Duch Svatý v nás působí. Na nás
je pouze, abychom se Duchu Božímu poddávali a nechali se jím vést a formovat.

Jako bonus na závěr uvádím případy, kdy Pán Ježíš říká ono vzácné "já jsem" v různých situacích.
Když Boží Syn řekne "já jsem", tak to totiž souvisí se starozákonním "jsem který jsem", které
pravil sám Hospodin. A opravdu tehdejší Židé to tak vnímali, proto jednali agresivně, když Pán
Ježíš řekl: "Dříve než povstal Abraham, já jsem." K vyhledávání těchto veršů můžete snadno použít
počítač a fulltextový vyhledávač, ale přesto zde verše uvádím explicitně ve svém překladu, protože
někteří překladatelé se nechali unést a některá místa přeložili jako "to jsem já" a podobně, což však
Pán Ježíš přesně neřekl.

Matouš 24:5 Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: Já jsem Kristus, a svedou mnohé.
Matouš 28:20 Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.
Marek 13:6 Mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: Já jsem, a svedou mnohé.
Marek 14:62-63 "Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?" Ježíš řekl: "Já jsem. A spatříte Syna člověka
sedícího po pravici Moci a přicházejícího s oblaky nebes."
Lukáš 21:8 Hleďte, abyste nebyli svedeni. Neboť mnozí přijdou v mém jménu a budou říkat: Já
jsem a ten čas nastal. Nechoďte za nimi.
Lukáš 22:70 Všichni řekli: "Ty tedy jsi Syn Boží?" On jim řekl: "Vy říkáte, že já jsem."
Jan 4:25-26 Žena mu říká: "Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Až onen přijde, oznámí nám
všechno." Ježíš jí říká: "Já jsem - který k tobě mluvím."
Jan 6:20 Já jsem, nebojte se.
Jan 6:35,41,48,51 Já jsem ten chléb života. Já jsem chléb, který sestoupil z nebe. Já jsem chléb
života. Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe.
Jan 8:12,23,24,28,58 Já jsem světlo světa. Vy jste z těch zdola, já jsem z těch shůry. Jestliže
neuvěříte, že já jsem, zemřete ve svých hříších. Až vyvýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že já
jsem. Amen, amen, pravím vám, dřív než povstal Abraham, já jsem.
Jan 10:7,9,11,14-15 Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře ovcí. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze
mne, bude spasen. Já jsem ten dobrý pastýř. Já jsem dobrý pastýř, znám svoje a moje znají mne,
jako Otec zná mne a já znám Otce.
Jan 11:25 Já jsem vzkříšení i život.
Jan 13:19 Od teď vám to říkám, dříve než se to stane, abyste, až se to stane, uvěřili, že já jsem.
Jan 14:6,11,20 Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Věřte mi, že
já jsem v Otci a Otec ve mně. Vy v onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně, také i já
ve vás.
Jan 15:1,5 Já jsem ta pravá vinná réva a můj Otec je vinař. Já jsem ta vinná réva, vy ratolesti.
Jan 18:4-6 "Koho hledáte?" Odpověděli mu: "Ježíše Nazaretského." Říká jim: "Já jsem." Stál s
nimi i Juda, který ho vydával. Jak jim tedy řekl: Já jsem, odešli dozadu a padli na zem.
Skutky 9:5 "Kdo jsi, Pane?" On: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ."
Skutky 18:9-10 Neboj se, ale mluv a neumlkej, protože já jsem s tebou, a nikdo se tě nedotkne, aby
ti ublížil.
1. Petrův 1:16 Buďte svatí, neboť já jsem svatý.
Zjevení 1:8,17 Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten jsoucí, a který byl, a ten přicházející,
Všemohoucí. Neboj se. Já jsem ten první i poslední.
Zjevení 2:23 A všechny sbory poznají, že já jsem ten, který zkoumá ledviny i srdce, a každému z
vás dám podle vašich skutků.
Zjevení 21:6 Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec.
Zjevení 22:13,16 Já jsem Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec. Já jsem kořen a rod
Davidův, jasná jitřní hvězda.