ROZHOVOR
Jedna naše přední výtvarnice se mnou natočila rozhovor pro ty, kdo mají zájem poslouchat zajímavosti z mého života.
https://youtu.be/9XS6iCqnV9s?si=S2SnO28V4ZynhQ5b
Jak se dá o mně dočíst, od svého dospívání jsem trpěl zcela neléčenými depresemi a úzkostmi. Když jsem byl na konzervatoři v 5. ročníku, už mi bylo duševně vyloženě nejhůře a kvůli tomu jsem už nedokázal dále studovat a hrát na housle. Přitom jsem potřeboval jen málo, stačila obyčejná ambulantní péče a mohl bych se znovu vrátit do plných sil a pokračovat dále ve studiu a hraní. Jenže jsem za celé ty dlouhé roky neměl kolem sebe jediného člověka, který by si všiml, že potřebuji odbornou pomoc. A já sám si o pomoc nedokázal říci, jelikož jsem ničemu z toho nerozuměl, byl jsem velmi introvertní a rovněž malinko autistický. Proto jsem zbytečně trpěl. V 5. ročníku konzervatoře se profesorka D. Z. rozhodla, že musí zařídit, aby mě ze školy vyhodili, protože viděla, že nedokážu studovat. Což o to, já se opravdu upřímně snažil studovat, ale neměl jsem ke studiu už žádnou sílu, protože mi bylo fakt nejhůře za celý dosavadní život. Ale ani tato D. Z. si nevšimla, že potřebuji odbornou pomoc. Došlo to tak daleko, že mě po celý školní rok jen zbytečně sprostě urážela, nadávala mi do nejhorších lidí a nejhorších houslistů. Ale já to všechno jen mlčky trpěl, neměl jsem už sílu argumentovat. Stačilo jen, že jsem stál na hodině s houslemi v rukou, mlčel jsem, ale i tak na mě pršely její nadávky a urážky po mnoho měsíců v kuse. Byl jsem na dně. Když zařídila, aby mě na konci 5. ročníku z konzervatoře vyhodili, tak se jí jako jediný postavil do cesty prof. Radek Rejšek, dnes už můj milý kamarád, kterému to do smrti nezapomenu! Radek Rejšek se postavil proti mému vyloučení ze studií a tvrdil, že v prváku a druháku mě učil intonaci a rytmus, a rozpoznal ve mně toho nejrychlejšího a nejbystřejšího absolutního sluchaře, jaký na škole byl. Proto mě vyhodit nemohli! Na těchto stránkách v kapitole "Svědectví" se můžete dočíst veškeré podrobnosti, co se se mnou poté děly, a jak jsem na závěr 6. ročníku mohl slavně absolvovat a stal se ze mě profík v tom pravém slova smyslu. Od té doby až dodnes to jsou právě špičkoví pražští filharmonici, co mě neustále chválí a sami označují za špičkového filharmonika. Přitom já nikdy ostré lokty neměl, přehnané sebevědomí už vůbec ne, ale podle toho jejich hodnocení se vyvíjela i celá moje hudební kariéra. Díky Bohu! Dost možná, že kdybych někdy ve svém životě měl aspoň jednou zcela zdravé a odpovídající sebevědomí, nikoliv přehnaně nízké, dokázal jsem toho v kariéře ještě víc, ale nevadí.
Nakonec i na oné Pražské konzervatoři jsem zažil o čtvrt století opožděné zadostiučinění za ty všechny křivdy a krutou bolest, ale o tom by byla další veselá povídka. V principu to připomíná příběh Bohuslava Martinů, kterého z Pražské konzervatoře vyhodili dvakrát. Ale když se Martinů stal ve světě uznávaným skladatelem, nakonec mu marně nabízeli místo profesora.
Chci jen dodat, že na každé normální škole, když dítě upadne do depresí a úzkostí, kantor to ihned pozná, odešle ho ke školnímu psychologovi a ten ho už umí nasměrovat na správnou léčbu. Rozhodně je zakázáno ze zdravotních důvodů vyhodit studenta ze školy, ke všemu když k jeho uzdravení stačí jen obyčejná ambulantní léčba! To chci zdůraznit, protože na Pražské konzervatoři se diletantka mezi profesory takto podílela na mém duševním týrání, sprostými urážkami zhoršovala můj duševní stav, žádnou odbornou pomoc mi neposkytla a ještě se mě snažila vyhodit. Když se takto chovala ke zraněnému člověku, který potřebuje pomoc, tak taková vůbec nepatřila do školství. Kdyby se na mém místě ocitl kdokoliv méně odolný, tak by si mohl lehce sáhnout na život!!! U té profesorky to asi byla systémová záležitost, protože ještě 20 let po škole se ke mně chovali bezdůvodně hnusně výlučně její studenti, aniž by tušili, že ona mě kdysi vůbec učila a mohla zničit. Zřejmě se takové typy lidí navzájem přitahovaly. Kvůli utrpení a křivdám na škole jsem doživotně na tento zaopatřovací ústav zanevřel.
Ve videu s rozhovorem se zmiňuji, že náš studiový zvukař Honza Holzner 5x dostal cenu Grammy. Musím se opravit, Honza jich má už 6 a my jsme hrdí na to, že s ním desítky let natáčíme. Kdo na světě dostal 6x Grammy nebo více? Vždyť je to to samé, jako kdyby český herec dostal 6 Oscarů! To až zase o nás bude jedna paní psát, že jsme nějaký "ubožákov." :-D :-D :-D
A tenhle kluk je něco jako můj člověk: